Je lepší mít aspoň nějaký pocity, že jo?

Návrat z Finska byl těžkej. Fakt hodně těžkej. Asi těžší byl o tolik, kolik skvělých lidí a přátel jsem tam potkala. Hodně. Asi těžší byl o to, jak tam lidé žijí a jak žijí tady. Ještě těžší byl o to, jak se lidé k lidem chovají tam a jak tady.

Kdybych se vrátila ale úplně začátek (no začátek…), minulý podzim mi po delší pauze, kdy jsem byla relativně v pohodě, začalo být zase mizerně. Nazvu to pravým jménem. Deprese. Ono se to vlastně hrozně lehce řekne, spousta lidí byla po covidu unavená, vyřízená, bez chuti žít. Stouplo množství lidí na antidepresivech a sebevražd. Ale ono jsou „deprese“ a deprese.

V září jsem si našla terapeutku, jenže mi nesedla. Byla jsem u ní třikrát. Nespočetněkrát se mě snažila donutit si najít psychiatra, aby mi napsal antidepresiva, protože jinak to nepůjde. Já jsem pod nátlakem okolí uznala, že by to asi nebyl úplně špatnej nápad. Měla jsem je před šesti lety a nefungovaly vůbec, ale přece jenom farmacie už pokročila trochu dál… Takže kdo ví…? Třeba by to mohlo pomoct.

Našla jsem si psychiatra, šla tam a dostala jsem jasnej verdikt. Mám opravdu těžký deprese a naživu jsem v podstatě proto, že jsem chytřejší než ostatní. Přímo poetický. (Měla bych být radši hloupá a umřít…?! Asi jo.) Dostala jsem ty magický antidepresiva, vyfasovala šest krabiček na cestu do Finska a hurá, mohla jsem vyrazit. Tímhle naším jedním setkáním ovšem moje terapie končila. „Tady máte antidepresiva, napište mi za týden, jestli nemáte závažné nežádoucí účinky a mějte se fajn.“

Nějakej ten pátek už vím, že takhle to fakt nefunguje. Možná ostatním ano. Mně rozhodně ne.

S těžkým srdcem jsem si sbalila velkej kufr a odletěla. Nechala tady všechno. Rozhodla se, ztratila jednoho z nejvýznamnějších lidí v mém životě za poslední čtyři roky. Začala jsem znova. Nová škola, nový město, nový stát, nový lidi a mínus dvacet pět stupňů.

Nějakou dobu jsem všechno brala s nadhledem a až ledovým klidem. Ono mi nic jinýho nezbylo. Najednou jsem totiž byla sama v cizí zemi, kde jsem nerozuměla absolutně ničemu, protože světe div se – finština fakt není ničemu podobná. (Je podobná estonštině, ale eh, estonština se z nějakýho neznámýho důvodu na středních nevyučuje…)

První měsíc jsem se sbírala z toho, že je skoro pořád tma, jsem v cizí zemi, jakýkoliv kontakt s ostatními je náročnej. Člověk si ale zvykne na ledaco.

Netrvalo dlouho a navázala jsem přátelství s Finama, ale i s Čechama. Chvílema mi přišlo absurdní, že se s některýma lidma z Česka bavím víc, než kdybych byla doma. Kolik hodin jsem strávila na FaceTimu, to snad radši ani nechci vědět.

Moje psychika dostala od září dost zabrat, promítala jsem si v hlavě, co jsem všechno od září zvládla. Musela jsem udělat všechny zkoušky ještě předtím, než vůbec začalo zkouškový. Kdo studuje medicínu, tak si asi dovede představit, že chodit do školy a do toho se učit na pět zkoušek, na které máte 5 týdnů, fakt není žádný lážo plážo. K tomu jsem chodila ještě na jeden nebo dva dny v týdnu do práce. (Abych se nenudila, že jo.) Do toho moje psychická nepohoda, která se týden od týdne zhoršovala. Konec tohohle zkouškovýho jsem zvládla asi jen díky nastupujícímu účinku antidepresiv a neurolu.

Ve Finsku jsem najednou neměla co dělat. Spala jsem klidně 12 hodin denně a byla konstantně unavená. Když už jsem měla pocit, že jsem konečně utekla Česku, tak jsem dostala takovou facku, jakou jsem jen mohla dostat. Z něčeho, co už mohlo být dávno vyřešený, se stalo něco, co se musí řešit „teď hned“. Chodily mi zprávy od rodiny, že jsem na hlavu, že mám držet hubu, že jsem blbá… Proč? Vlastně ani nevím. Probrečela jsem hodiny a dny. Prošla si po dlouhý době dny, kdy jsem se nedokázala zvednout z postele, dojít se najíst, dojít si na záchod. Svět se mi rozpadal pod rukama. Jak jednoduše mě dokáže někdo ovlivnit, i když jsem 2000 km daleko? (Jen na to teď myslím a brečím, a to to bylo před půl rokem.) Bylo mi zle tak jako už dlouho ne. Nic nezabíralo. Nic nepomáhalo. Byla jsem definitivně na všechno sama. V těch lepších i horších chvílích jsem řekla věci, který není hezký slyšet, který nikdo slyšet nechce. Člověk, kterého jsem považovala za jednoho z mých nejlepších přátel a vlastně za takovou spřízněnou duši, mi napsal, že už na to nemá a naše cesty se rozešly. Druhý strike za tři měsíce.

Představte si, že je vám fakt tak blbě, že máte plán, jak se zabít. Uleví se vám. Ale neuděláte to. Bojujete se svýma vlastníma myšlenkama. Na chvíli vyhrajete. A přesně v ten okamžik přišla moje nejlepší kamarádka, aby mi řekla, že jsem vlastně kamarádka na prd a že už se dál bavit nebudeme. Váš psychiatr vám řekne, že když už vymyslíte plán a uleví se vám a jste rozhodnuti to tady skončit… Tak to dle jeho slov „není dobrý“. Na to nepotřebuju studovat šest let medicíny a x let atestace, abych řekla, že když to tady chce někdo skončit, tak to není dobrý. (Není?)

Najednou jsem byla zpátky tam, kde jsem byla. Vlastně ne. Bylo mi ještě hůř než předtím.

Dny začaly být světlejší, sněhu bylo všude pořád dost. Najednou jsem byla znova v Česku, přišlo mi to neuvěřitelný. Dostala jsem třetí facku, když mi došlo, že člověk, se kterým jsem trávila hodiny a hodiny online existuje, ale nedokáže mě vidět, protože má těžký OCD. Všechno to hezký, bylo najednou pryč, všechna ta naděje, že mi někdo rozumí, že třeba nebudu muset hledat dalšího cvokaře, byla pryč. Vrátila jsem se zpátky do Finska a náš terapeutický vztah skončil. Přestali jsme být přátelé, přestali jsme se bavit. Třetí strike.

Od té doby jsem začala mít nekontrolovatelné ataky pláče a úzkostí. Kdykoliv a kdekoliv. Musela jsem se sebrat a odejít z oběda, abych se tam nerozbrečela a rozbrečela se až na záchodě. Musela jsem se uprostřed gala večeře sebrat a jít na vzduch, abych se tam nesesypala. Začínala jsem být vděčná i za dny, kdy mě nekontrolovatelný pláč a pocit, že chci teď hned umřít, potkal někde venku, kde mě nikdo neviděl. Začala jsem si připadat jako naprostý blázen. Už jsem nevěděla kudy kam. Sice jsem zvládla víceméně normálně fungovat, ale nevěděla jsem, kdy to zase přijde… Musela jsem několikrát odejít během výkonu od pacienta, protože jsem se nemohla nadechnout a málem jsem z úzkosti omdlela. Takže z normálního fungování brzo sešlo.

Přiletěla jsem do Česka, kde na mě čekal přítel. Došlo mi, že v mém lidi životě jsou lidé, bez kterých to nejde. Nejen on. Některé moje pokusy o obnovení vztahů se ale nesetkaly s úspěchem. (Vlastně všechny pokusy.)

Zprávy typu: Mrzí mě to, co se ti děje a mám o tebe strach, ale já už nemůžu, tomu všemu moc nepřidaly. Jenže já za vším vidím sebe, neobviňuju ostatní. Vím, proč se tak cítí a svým způsobem to chápu. No chápu… Já bych asi nedokázala žít s pocitem, že jsem mohla pomoct a neudělala to. Že jsem opustila někoho, když mě potřeboval. Ale všechno je relevantní.

Je skoro půlka prázdnin, pořád bojuju se svojí hlavou, pořád mám úzkosti a brečím v tramvaji, ve fitku, v práci… Kdekoliv. Mám plánovat tolik věcí, na který jsem se vážně moc těšila a najednou nemám sílu vůbec na nic. Mám pocit, že všechno jde kolem mě.

Ale jsou lidi, za který jsem nesmírně vděčná. Za všechny, kteří zůstávají, přicházejí i odcházejí. Za všechny, kteří se mě zeptají, jak se mám a myslí to upřímně. Za všechny, kteří tady pro mě jsou.

Děkuju.