Navíc, ty máš takový jeden svůj výraz, je to asi nejhezčí úsměv, jaký jsem kdy viděl. Udělala jsi ho se mnou všeho všudy tak 4x za ty roky. Takový záblesk v očích a úsměv a vypadá to jako kdybys říkala:”Miluj mě”. A včera jsi ho udělala několikrát. A nevím, jestli vědomě nebo ne, ale to bylo to, co mě zlomilo…
skoro dvacetpět
Je mi skoro 25. Problémy s jídlem mám od chvíle, kdy jsem byla schopná vnímat sama sebe a svoje tělo. Takže nějakých 20 let? Možná dýl? Pamatujete si, jak jste se svým sourozencem prali o to, kdo dostane větší zmrzlinu? Větší kus koláče? Víc džusu? Tak já si už jako dítě vybrala porci, kde bylo jídla míň. Už jako dítě jsem si zvládla spočítat, kolik toho mám a nemám sníst. Zakazovala jsem si sladkosti, tučná jídla... Hlavně ale moc jídla. Tenhle příběh by vydal na knihu. Co je ale horší, že si uvědomuju, jak moc mě to ovlivňuje doteď. Je mi skoro dvacet pět. Sakra. Jsem už docela dost stará na to, aby to bylo pryč ne? Jsem dost chytrá na to, abych byla schopná si všechno racionálně vysvětlit, spočítat, odůvodnit. Ale? Ale pak je tady moje emocionální já. Ani nevím, proč mu tak říkám. Emocionální část mě, která strčí moje racionální já během vteřiny do kapsy a rozhodne, co a jak bude. Není to část mě, která by byla hezky emocionální - spíš naprosto iracionálně řekne, jak se mám cítit
Komentáře