1:2

Občas mám pocit, že víc lidí z mého života odchází než do něj přichází.
Minulý rok jsem ztratila dvě mně hodně blízké osoby.

Ačkoliv s jednou z nich jsem byla v extrémně toxickým vztahu... Tak mi chybí.

Ačkoliv jsem se s druhou z nich lišila v názorech o životě... Chybí mi.

Občas mi do mysli vplují myšlenky a vzpomínky. Vzpomínky na dny, kdy mi bylo nejhůř a taky kvůli komu. Kvůli čemu a komu jsem si byla schopná ublížit. Myslím na dny, kdy světlo na konci tunelu zhaslo.

Občas mám záblesky toho, co všechno se doma dělo a jak mi bylo. Nemusím chodit v čase nijak daleko, jeden z nejhorších stavů jsem měla právě loni ve Finsku, na čemž se velmi výrazně podílela moje rodina.

Do stejných stavů pláče a bezmoci se dostávám zas a znova víceméně pokaždý, když jsem doma.

Ptám se sama sebe, proč vlastně bojuju, proč se snažím, proč dělám, že se to nestalo, proč na to chci zapomenout...

Neznám odpověď.

Jako zázrakem ale do mého života přibyl člověk... Který zbořil skoro všechny hradby kolem mojí duše. Bez něj bych tady už nebyla. Vlítnul do mého života jako hurikán, zboural toho spoustu a já teď stavím nový a vylepšení hradby, domy... Lepší já. Snad i šťastnější a bez stavů bezmoci.

Jenže i tak občas přicházejí. Méně často. Kratší dobu. Ale pořád tady jsou se mnou.

Ale tentokrát jsem dovolila, aby mi v tunelu někdo svítil. I když některý lidi ubyli, ti, co měli zůstat, zůstali. A jeden přibyl.

já vs život

1:2