zubařskej deník: únor

Semestr začal hezky. V pondělí máme volno. Takže jsem ho strávila kde jinde než v ordinaci.

(Což teda po minulým týdnu, kdy jsem tam byla od nevidim do nevidim... Je celkem překvapivý.)

Druhý školní den už nepokračoval tak úspěšně.

Hned první měsíc jsem na oddělení parodontologie.

Krátká časová osa:

7:30 nám oficiálně začínají praktika 

7:40 jsem se dostavila do čekárny, kde už čekají moje spolužačky

7:50 čtyři pacienti čekají v čekárně

7:51 přichází náš vyučující, zdravíme ho, ani se na nás nepodívá (natož aby odpověděl)

8:03 první pacient jde dovnitř do ordinace, my stále čekáme na chodbě

8:05 druhý pacient jde dovnitř, stále čekáme, spolužačka se ptá sestřičky, jak dlouho budeme ještě čekat chodbě (až nás tam bude chtít, tak řekne), mezitím si čas krátím čtením Krimi Plzeň a bavím celou čekárnu

8:12 oba pacienti odchází

8:17 jsme povoláni dovnitř

Následují dvě stručné věty ke každému pacientovi. Což je zhruba a dvě věty více, než nám doteď kdoliv na jakémkoliv oddělení k pacientovi řekl.

(Až na to čekání začala praktika celkem dobře. Možná že to ve finále nebude tak hrozný...?)

Hodně jsem se spletla.

Jestli jsem v duchu (a možná trochu nahlas) nadávala na chirurgii, tak chirurgie byl ráj.

r-á-j

Po úvodních větách už jsme dostávaly jen instantní pojeb.

Všechno blbě, víme hovno, nevíme nic a to jsme v páťáku?! A ještě se blbě chichotáme.

O tom, že vyšetřujeme blbě, kyrety používáme blbě (velmi překvapující když nás to doteď nikdo nenaučil...), snad i stojíme a dejcháme blbě.

Snažím se pozorovat, co teda vlastně neděláme blbě. Bylo by naivní si myslet, že vůbec děláme něco dobře. Zjišťuju, že základ úspěchu je nemít roušku, nebrat si rukavice, nemýt si ruce... A nebejt holka, blondýna a s brejlema.

Nechápejte mě špatně... Než jsem začala studovat medicínu, tak jsem si myla ruce velice sporadicky.

I teď to flákám.

Ale na parodontoligii chodí největší hnus pacienti s nepěknými nálezy. Po všech těch hodinách odříkání latinských názvů bakterií, který už jsem zase stihla zapomenout... Si na pacienty nevezmete rukavice a neumyjete si ruce?!

Eh.

Zvedal se mi z toho žaludek, když z chobotu teče krev, vyučující sáhne pacientovi do pusy holou rukou, pak se rukou od krve poškrábe na/v nose a pokračuje vesele (nasraně) dál. Bez roušky.

Eh.

Už to nebudu dál rozebírat.

Ignorace vůči studentům mu jde fantasticky.

Vlastně ne vůči studentům. Vůči naprosto všem kromě lékařů.

Moje pacientka se ho chtěla na něco zeptat. Vyučující seděl doslova metr od ní a koukal do počítače. Pacientka ho dvakrát nahlas oslovila a bez nejmenší známky pohybu či jakékoliv odpovědi... Jsme na sebe dál koukaly dalších deset minut, než konečně prohlásila: "tak asi teda nejdřív udělejte to vyšetření"

Při trhání problematického zubu se pacientky zeptal, jestli chce anestezii.

Ano.

Načež se jí zeptal, jestli není trochu rozmazlená.

"Víte, jsem po tříleté onkologické léčbě, nemyslím si, že jsem rozmazlená." Odpověděla.

"Trochu mi to tak přijde."

Haha.

Beztak už byla anestezie od sestřičky natáhnutá do stříkačky, takže by se ve finále vyhodila, ať ji použije nebo ne...

Doteď nevím, jestli to byl pokus o vtip nebo ne.

Asi to ani vědět nechci.

O týden později jsme ale trhli rekord.

Seděli jsme totiž na chodbě až do 9:15.

Kolem nás ambiciózně procházeli ostatní doktoři a zajímali se, proč stále sedíme na chodbě, zatímco na ostatních odděleních se už dávno pracuje...

Zrovna, když jsem dočetla horoskopy celý naší skupince, jsme byli povoláni dovnitř.

Hned první pacientka si postěžovala, že její znamení jsem přečíst nestihla... (Tak příště.)

Mimo to jsme si připadali jako obvykle naprosto zbytečně.

Což je dle mého nározu účel naší školy.

Další týden jsem celou svoji tragickou přítomnost na oddělení parodontologie povýšila na nový level.

Přišel mi naprosto zdravý pacient. To se na parodontologii děje hodně málo.

Byl to fajn týpek, akorát ho trochu pobolívala dolní šestka. Udělali jsme rtg snímek a hele - zalomenej nástroj a resorpce kořene. Ten nástroj tam je už tak dvacet let a pacient o tom nevěděl. Asi měl fajn zubaře.

Vyučující se mě ptá, co s tím budu dělat. Tak střílím různý možnosti mezi nimiž je na prvním místě se pokusit nástroj vytáhnout. Po monologu vyučujícího o tom, jak je mikroskop zbytečnej, se mě zeptal, jestli ho teda vyndám. Mě nenapadlo nic lepšího než že ano.

Moje prořízlá pusa mě jednou dostane do hrobu (a ne protože mi někdo dá facku za moje blbý kecy).

Takže prosím pěkně, blondýna si za měsíc půjde vytáhnout zalomenej nástroj, kterej tam už je dvacet let. Paráda ne?

Jsem debilka, jinak to říct nejde.

Takže co teď dělám místo učení a vybírání nábytku?!

HLEDÁM VŠECHNO MOŽNÝ O TOM, JAK VYTÁHNOUT ZALOMENEJ NÁSTROJ.

Bezvadný.

Moc velký šance tomu nedávám. Ale co kdyby, že jo... Posrat pokazit to už víc (snad) nemůžu.

Konec parodontologického okénka.

Už pomalu ale jistě přestávám věřit tomu, že se někdy přestěhujeme. Celý to trvá strašně dlouho.

Málem jsem byla pod drnem, když můj muž přivezl pračku se sušičkou, kterou jsme táhli asi sto metrů do vchodu (za což jsem málem zabila já jeho, jelikož prostě nemohl zaparkovat blíž) a vypadalo to, že se nevejde vedle sprchovýho koutu... Takže si udělal čtyřhodiovej výlet zbytečně...?

Ale vejde se tam. Vedle sprcháče. Jak ji dostaneme skrz dveře je věc druhá. To je ale problém mýho budoucího já.

Na crossfitu jsem pořád jelito kopyto.

Občas si připadám, že mi někdo dal cizí části těla... Což ještě není nic oproti tomu, jak strašně u toho musím vypadat. :D

Ještě že tam nejsou zrcadla.

Taky nás nenapadlo nic lepšího než se přihlásit na mezinárodní závody - Open. Tři týdny po sobě jsme odcvičili jeden workout a můj cíl byl nebýt nejhorší ze všech.

Nebyla jsem. Ale nebyla jsem od toho daleko.

Ale na příští rok si dávám za úkol zvládnout alespoň jeden workout RX. (Netrapte se tím, co to znamená...)

V naší opilecký dobrý náladě po posledním workoutu nás nenapadlo nic lepšího než co?!

Přihlásit se na další závody.

Blondýno, ty vole, máš před státnicema, máš bejt zalezlá a učit se... UČIT SE. Né bydlet v gymu.

Na konci března jdeme na další závody, který budou v Plzni. (Máme nejlepší název týmu a kdo si přeje mě vidět trpět a brečet, tak nám můžete přijít fandit.) Na závody se ovšem dostavím jen pokud se do tý doby neoběsím na švihadle, protože se v životě nenaučím skákat doubly. (Jednou vyskočíš, ale dvakrát protočíš švihadlo. Hrozná sranda.)

Mám šílený množství pacientů, naobjednáno až do konce května...

Jen abych se nenudila, že jo...

V mezičase, kdy zrovna nejsem v ordinaci, ve škole, nebo na crossfitu (nebo neumírám doma v bolestech) se učím.

Takže vlastně ani moc ne.

Tak zas za měsíc.