když vrtáčky ani kleště nezahálí - listopad

Dost často nadávám na rodiče.

Dost často oprávněně.

Ale někdy jen zírám.

Dneska ráno přišel tatínek na pohotovost s tím, že má malého syna, který má těžký autismus a často se sebepoškozuje. Poslední dobou se častěji mlátí do hlavy. S jeho ženou se obávají, že by ho mohly bolet zuby... Prosil mě, jestli bych se na něj koukla, mohl by ho přivézt třeba za hodinu s tím, že by mu předtím dali něco na uklidnění. Tak jsme se domluvili, ať přijdou.

(Za normálních okolností bychom ho bez žádanky nevzali.)

Během dopoledne dorazili.

Osmiletý klučík držel už při příchodu do ordinace maminku pevně za vlasy. Doslova jí ty vlasy rval.

Dali mi zprávy z psychiatrie a neurologie. Těžký autismus, mentální retardace... Často se sebepoškozuje tím, že se mlátí pěstí do hlavy, štípe se, naráží hlavou do stěny... Nenaváže oční kontakt, na posunky a pohnutky nereaguje. Na oslovení nereaguje. Občas mírné mimovolní pohyby. Jinak pohyb neomezen.

Pět minut se snažila sestřička s maminkou uvolnit máminy vlasy z klučíkovy ruky. Jakmile ale nedržel v ruce její vlasy, tak ji začal štípat do rukou.

Tatínek si zvládnul vzít klučíka na sebe na křeslo, abychom se podívali do pusy.

Smekla jsem před oběma rodiči, protože takhle hezky vyčištěný zuby jsem dlouho neviděla. Ani si nechci představovat, jak náročný to musí být s takovým dítětem čistit zuby. Nebo vlastně dělat cokoliv.

Během vyšetření mě chytnul za předloktí a taky mě štípnul. Nevěřila bych, jakou sílu může mít osmiletý dítě.

Celá návštěva se neobešla bez řevu. Pláč je jedna věc. Jedna emoce. Ale tohle nebyl pláč. Ani strach. Tohle bylo jako když skučí zvíře.

Závěr: bolest zubní příčiny můžeme vyloučit

Když odešli, tak jsme všichni v ordinaci seděli a jen na sebe zírali.

Tahle patnácti minutová návštěva nám dala hodně zabrat.

Napadalo nás spoustu otázek.

Jak to rodiče zvládají?

Co s ním bude, až bude větší? Protože teď se dá ještě chytit a znehybnit. Ale co s ním bude, až mu bude patnáct? Dvacet? Třicet? Co s ním bude, až se o něj nebude mít kdo starat?

Jak s takovým dítětem vlastně zvládnou žít?

Jen zírám. Přemýšlím nad dětma. Nad zdravím. Životem.

Nedovedu si to představit. Nedovedu si představit být s takovým dítětem jeden jediný den.

Nedovedu si představit, že to vlastně nikdy neskončí. Že se o sebe nikdy nepostará.

To všechno je ve mně potencováno násilím, kterého je nevědomky schopný.

Za poslední dva měsíce jsem se setkala s opravdu velkou diskrimancí jen protože jsem holka.

Setkávala jsem se s ní už dřív, ale poslední dobou je to mnohem intenzivnější.

Obecně se totiž na ženy v medicíně nahlíží tak, že nebudou stejně dobrý (ne-li lepší) než chlapi.

Protože přece budou mít děti.

Nevinný otázky typu:

A kolik že vám je?

A kdy plánujete mít děti?

Hm, stejně je dřív nebo později mít budete.

Hlavně si nedělejte děti před atestací, protože to jinak neodatestujete.

Proč vlastně chcete dělat PhD.? Radši mějte děti ne? To budete mít složitý, když během postgraduálu otěhotníte... To budete muset přerušit studium...

Blablabla.

Upřímně. Je to naprosto jen a jen moje věc. Je to naprosto nevhodný se na něco takovýho vůbec ptát.

Co když děti nechci?

Co kdybych děti mít nemohla?

Co když bych byla BRCA pozitivní a prostě chtěla mít děti co nejdřív?

Jsem pak horší doktorka? Jsem něco míň?

Najednou se mi v noci v hlavě vracejí věty:

Až budete chtít mít děti, tak nám to hlavně dopředu řekněte. (Aby za mě našli náhradu.)

Když byste otěhotněla, tak vás nenechají udělat atestaci, protože budete muset přerušit.

Stejně nebudeš tak dobrá (jako já), protože půjdeš na dlouho na mateřskou.

Nechápu, proč tohle vůbec řešíš, tohle stejně holky nedělají (komplikované případy).

Jen zírám, nic na to neříkám. Pak se doma rozčiluju. Pak mě to mrzí.

Protože prakticky všechno řekli chlapi. Nebo bezdětné ženy.

Moc mě neuklidňuje, že čím víc se blíží reprodukční věk, tím víc na to bude moje okolí upozorňovat.

Chlapů se nikdo neptá, kdy budou mít děti.

Ani jim nikdo nediktuje, co můžou a co nemůžou studovat.

Nikdo nepřijde a neřekne jim do ksichtu, že na něco nemají, jen protože jsou chlapi.

Nejsou totiž emočně labilní. (Haha.)

Jasně. Jsme víc emočně labilní. Ale taky jsme víc empatický.

Nakonec jsme to ale stejně my - holky - který řídí celý vesmír, nechápu, co na tom kdo nechápe. :D

Na žurnále (pohotovosti) umí být v pátek opravdu velká zábava.

Obvzlášť když se na čekačce objeví popis: kolemčelistní zánět.

Jupí. Miluju. To se vždycky povede jen v pátek.

Přišel skoro sedmnáctiletý pacient s maminkou. Chodí pravidelně k zubaři. Ráno se probudil s extrémním otokem tváře.

Ptám se co a jak, beru rukavice a sahám na otok - tuhý, bez fluktuace, hrana dolní čelisti tak nějak hmatná. Uf. Posílám na rentgen, sono... Volám na lůžka, jestli ho budou, nebo nebudou hospitalizovat.

Když se vrátí z vyšetření, tak se domluvíme, že na hospitalizaci to není, že zkažené zuby vyndáme a uděláme revizi na křesle.

Jupí, to jsem vždycky chtěla.

(Kecám.)

Beru kleště, zuby vyndám, vyteče dost hnisu, dělám revizi, píšu antibiotika.

Maminka na židli pláče a nechápe, jak je možný, že se tohle stalo, když její syn chodí pravidelně k zubaři. Ukazuju jí, kde všude má kazy a že to opravdu pozná každý a ne jen doktor.

Do zprávy vypisuju všechny kazy (teda vlastně tam píšu všechny zuby, protože doslova na všech zubech byly extrémní kazy).

Popisuju další patologie - suspektní zevní resorpce kořenů středních řezáků. Tenhle kluk to fakt nemá lehký. 

Nakonec ale při odchodu mi řekne, že takhle milej přístup vlastně ještě nikde nezažila a jestli by nemohli chodit ke mně...

A tak jsem si zase jednou hrála na rádoby chirurga.

Často přijdou maličký děti s úrazem...

Ale týdenní dítě mi teda ještě nikdy nepřišlo. Vlastně ani nevím, kdy naposledy jsem viděla takhle malinký mimino.

Mladí sympatičtí rodiče zděšení, že jejich dítě má zuby. :D

Prý to v porodnici ještě neviděli...

Dentes prelactales.

Ha! To jsem už jednou viděla a jsem schopná říct, co to je a co se s tím dělá. Jupí!

Znáte to, jak se jeden den sejde hodně podobných (a divných) případů?

Obvykle takové věci vidíte párkrát do roka a najednou přijdou čtyři pacienti během dopoledne s podobným problémem?

Tak zrovna tenhle den se vesmír rozhodl, že povedu slizniční poradnu.

Mukukéla sem. Ranula tam. Fibrůmek támhle.

A potom konzilium z infekčního.

Konzilia jsou obvykle velmi nezáživná činnost, kdy se pacientů ptáte, jestli chodí k zubaři a oni vám tvrdí, že u zubaře byli naposledy na vojně, nebo že jejich zubař už před deseti lety umřel.

Nakonec jim stejně řeknete, že zuby, co jim tam zbývají, mohou být zdrojem infekce pro jejich srdce/plíce/obratle... A půjdou ven.

Ale občas jsou konzilka, u kterých se sakra zapotíte.

Když mi přivezli osmnáctiletého Rusa, který měl jednu velkou erozi doslova všude v puse a nemohl jíst a pít... Trošku jsem čuměla.

Sliznice nejsou moje oblíbená věc. (Asi nikoho kdo si prošel sliznice na škole v plzni:))

Jakože malej vřídek zvládneme, nějakou mukokélu, fibrom, kdesi cosi.

Ale z tohohle se mi dělalo velmi nevolno.

Infekční po mě chtělo diagnostickou rozvahu. Diagnostickou rozvahu jsem dělala přes hodinu, abych došla k závěru, že stejně nemám šajna a lék na to taky nemám.

(moje diagnostická rozvaha obsahala fakt snad úplně všechno od toho, že mohl vypít savo, až po velmi nepravděpodobná kožní onemocnění)

Můj balanc:

zatím žádný závěs a šití jazyka* (uf)

za to brady, vyražený zuby apod. jsou na denním pořádku

jedno kafe

pár koláčků

jedna chřipka

hodně dětských zubů v koši

*závěs jazyka je velká chuťovka, které se (zatím) úspěšně vyhýbám

přijde dítě s prokouslým jazykem, já bych si měla vzít tlustý vlákno (šití), propíchnout ten jazyk a za to vlákno ho vytáhnout, aby se nemrskal (fuj)

anestezie a pak bych ho měla zašít

velká chuťovka pro někoho, komu se dělá blbě, i když vidí v krámě hovězí jazyk

nemůžu říct nic víc než

mňam do píči

(pardon my french)

PS:

Příště si dáme fobickou pacientku, která si trhá zuby sama, nespolupracující děti a rodiče, další autisty a... No bude toho dost.

Nemocnice je nekonečný příběh plný... Pacientů.