když vrtáčky ani kleště nezahálí - prosinec

Závodní péče je můj velmi (ne)oblíbený den.

Závodní péče je den, kdy k nám chodí zaměstnanci s bolestí, máme objednané prevence a menší výkony v podobě jednodušších výplní... Ale taky děláme konzilia, která ten den vypíšou jiná oddělení.

Někdy se neděje skoro nic, jindy nemám čas se ani vyčůrat.

Je to něco mezi nejzbytečnější den mého týdne a vážně jsem dneska ještě nečůrala?

Když nepijete, nemusíte chodit čůrat.

To jsem se naučila už v minulý práci. Moc užitečná věc.

(vtip)

Já osobně, jakožto myslící, chodící, dospělá bytost, bych zvedla telefon a zavolala, zda na mě mají čas, abych nemusela čekat dvě hodiny v čekárně. Ale očividně ne všechny zaměstnance nemocnice taková myšlenka vůbec napadne. Přilezou uprostřed rozdělané práce a dožadují se, že něco potřebují teď hned okamžitě střelbitě do pěti minut.

"A jak dlouho Vás to bolí?"

"Už tak dva měsíce."

Hm.

A tak jim sestřička vysvětluje, že prostě teď hned to nebude, že máme naobjednáno, máme konzilia a musíme taky někdy jíst, tak ať přijdou v tolik a tolik.

Oni ale už přece dolezli na naše oddělení a než aby šli zpátky pracovat, nebo na kafe, tak sedí zarputile v čekárně.

(Já bych se za ty dvě hodiny unudila k smrti v lepším případě, v tom horším bych si ustřelila hlavu.)

A tak k nám dorazil pacient, doslova sejmul sestřičku ve dveřích se slovy, že okamžitě potřebuje ošetřit, protože ho bolí dva měsíce zub.

Ok. Čtu si zápisy z letošního roku, kdy mu bylo v únoru řečeno, že ten zub, který ho bolí, potřebuje ošetřit kanálky a to si má nechat udělat u svého zubaře.

Je začátek prosince.

Začne se ohánět tím, že jeho zubař třičtvrtě roku nezvedá telefon. Ale jeho kámošovi telefon kupodivu zvedá. Že nedá za ošetření kořenových kanálků deset tisíc a chce ten zub radši vytrhnout.

Nakonec se dobereme k tomu, že si chce nechat zub vytrhnout, a pak pojede do Srbska k nějaký supr čupr slovenský zubařce si udělat implantát za hádejte kolik? Dvacet tisíc.

A to se Horste vyplatí!

Chvílí přemýšlím, co mu na to říct, protože tohle mi fakt trochu matematicky nevychází. Pokud pominu cestu, která bude kvůli implantátu do Srbska minimálně dvakrát, cena cesty, ubytování... Tak mi přijde lepší poměr cena-výkon si nechat ošetřit kanálky za deset táců než jet kvůli implantátu do Srbska. Nemluvě o tom, že když se něco posere pokazí, tak ho všichni pošlou tam, kde mu ten implantát dělali - do Srbska.

Po asi půl hodině dohadování, že zub rozhodně není na vytržení a já ho rozhodně trhat nebudu, odchází.

Tenhle pacient je ale nezmar.

Přichází totiž druhý den, jen na jiné oddělení, kde když vrazí do dveří a vidí mě, prohlásí:

Zase vy?

No víte, je doslova 33,3 % šance, že narazíte zrovna na mě.

Zase mi půl hodiny vypráví bláboly o Srbsku.

Tak to všechno vyprávím svojí nadřízený, která se jen usměje, podívá se na hodinky a řekne: V kolik že mu to jede?

(Nakonec ukecal jinou kolegyni, aby mu zub trepla a stejně ho poslala ke svýmu zubaři.)

Během další závodky dorazila paní.

Přišla za mnou recepční, že paní je asi trochu psychiatrická pacientka, jelikož si trhá zuby sama, protože se bojí zubařů. Taky chce, abychom jí u všeho drželi za ruku.

Samozřejmě pacientka dopředu nezavolala. A tak seděla v čekárně dvě hodiny s platíčkem neurolu v ruce.

Když na ni konečně přišla řada, odvykládala nám klasický příběh: vlastně ani nevím, proč se bojím zubaře... Ale bojím se tak, že si ty zuby radši vytrhnu sama. 

No dobře, podíváme se na to.

Parodontitis že se mi chce plakat, všude plak, kámen, bordel.

Doteď si ty zuby prý zvládla vyndat sama (což není moc divu, když se tam skoro všechny zuby mrskaly a vytáhla bych je i bez kleští), ale tenhle jeden zub si prý sama vyndat nedokáže.

Tenhle jeden konkrétní zub držel asi 3 milimetry v dásni (o kosti už nemohla být ani řeč) a mrskal se sem a tam i při nádechu a výdechu pacientky (o to hůř že to byla stolička).

Paní jsem uklidnila, dala jí povrchovou anestezii, tenoučkou jehličku píchla anestezii, aby fakt nic necítila. Dlouho jsme si s ní se sestřičkou povídaly, aby se trochu uklidnila...

Nakonec jsem vzala kleště, zub vyndala za vteřinu a půl.

Ták hotovo.

Ozval se skoro řev: Panebože cože? To už je hotovo? Vy jste ta nejlepší doktorka pod sluncem! Vůbec to nebolelo!

Skoro se mi chtělo brečet, protože... No protože takový zubařský výkon byl hoden přímo Oskara.

Nevěděla jsem, jestli se smát nebo brečet.

Vysvětlovala jsem jí snad půl hodiny, co je parodontitis, že by bylo fajn, aby s tím něco začala dělat (ve smyslu - šla za parodontologem a hygienistkou), protože tímhle tempem skončí i ty zbylé zuby brzo v koši.

"Ale paní doktorko, já s tím nic dělat nemůžu, to by stálo peníze a já za zuby utrácet nebudu..."

Na to nemám co říct.

Komu není rady...

(Jen by mě zajímalo, proč lidi, kteří se tak bojí zubaře... Se bojí i kartáčku na zuby...?

Já se bát takhle zubaře, tak čistím o sto péro, abych tam nemusela.)

(Kdybych věděla, že tahle paní mi bude volat během dalšího měsíce stopadesátkrát, radši bych si už tenkrát ustřelila hlavu.)

Předvánoční čas na dětským je fajn z jednoho prostého důvodu.

Mám jedinečnou příležitost děti vydírat. Ježíškem.

Protože Ježíšek to všechno vidí. A když to spolu zvládneme, tak přinese všechno, co sis přál!

Zděšené výrazy rodičů při představě, že bude muset Ježíšek přinést i to obří lego, auto na dálkový ovládání a tak... To jsem si zamilovala snad ještě víc než lhát dětem.

Tohle období je prostě nejkouzelnější.

Míň kouzelný je chodit do práce, zatímco ostatní si válí doma šunky.

Naštěstí takové dny se jen málo lidí rozhodlo navštívit pohotovost nebo závodní péči.

Poprala jsem se spoustou dětí. Teda já ne, rodiče a sestřičky se s nima prali. Drželi ručičky a nožičky, abych mohla vzít do ruky kleště a vyndat zub za průměrně asi tři vteřiny. Tolik křiku pro nic :D

Tip pro všechny doktory, kteří se rozhodnou píchnout dítěti anestezii (což nedoporučuju u ničeho kromě extrakce - trhání): vezměte si tenkou jehlu, šup šup, počítám od pěti do jedný, a pak nařídím řádné vypláchnutí a mezitím vlastně děti zjistí, že už je nic nebolí a nebrečí :D

Tímhle supr trikem ušetřím svůj sluch tři minuty předtím, než začne znovu řev. Ale aspoň něco.

Samozřejmě se snažím být co nejméně traumatizující, jen to občas prostě jinak nejde...

Nemocnice je velmi... Velmi zajímavé místo.

Všude jsou lidi. Nemocní. Překvapivě.

Občas mě ale překvapí, s jakými diagnózami přijdou.

Před několika lety, když jsem se učila neurologii/dětský/vlastně cokoliv, a bylo tam nějaký děsně vzácný onemocnění, který jsem si říkala "haha, to má asi tak pět dětí v Česku, to určitě nikdy neuvidím, proč se o takových debilitách učím...", here I am - pravděpodobně už jsem to onemocnění viděla i naživo.

Už jsem viděla všechno od dítěte narozeného v 29. týdnu, které mělo ve dvou letech čtyři kila, po děti se super vzácným onemocněním, až po děti po chemoterapiích...

You name it.

A taky jsem si nemyslela, že ever použiju poučku od Páji z mnoha zábavných hodin parodontologie, že je dobrý během podávání chemošky cucat led nebo zmrzlinu, aby neměli pacienti potom stomatitidu.

Když se mě pacientka zeptala, jestli to musí být nějaký určitý druh zmrzliny, řekla jsem že jedině Calippo nebo Twister. (Nemáte zač :D)

Byla nadšená.

Mimochodem snad všechny děti, které si prošli chemoterapií, jsou neskutečně statečný a nikdy ani nepípnou.

Mohla bych psát o dalších a dalších matkách, které zvládly před celkovou anestezií nakojit svoje dítě, protože tučně napsaná poučka "12 hodin nejíst a nepít" neplatí přeci pro mateřské mléko.

Divím se sálovým sestrám, že si nevyrobily razítko s obrázkem "jsem p.ča" a neorazítkují se v šatně každé ráno, aby daly všem eko-bio-ezo matkám najevo, že vědí, že prostě jsou jen ubohé hloupé sestry, které nevědí nic o výchově dětí a jejich potřebě být ve dvou letech kojeny.

Nebo by tím mohly razítkovat rodiče.

Hm.

Proč teda jejich milované děti končí na sále, kde jim vyškubu aspoň šest totálně zkažených zubů ve třech letech?

To nám obyčejným smrtelníkům zůstane navždy utajeno. Protože tím zpropadeným mlíkem, který cucaj každou hodinu, to není!

Vzhledem k tomu, že se v nemocnici rozšířil oblíbený nešvar "nahraj audio toho, jak ti doktor řekne, že těch deset zkažených zubů možná bude z kojení trvajícího do tří let a ne úplně dokonalého čištění zubů". Potom to video dej na facebookovou skupinu, kde se všichni zúčastnění shodnou na tom, že my doktoři jsme prostě nemohli projít medicínou, protože kojení je to nejlepší, co můžou svému dítěti dát a kojením to být jednoduše nemůže. Tečka.

Proto zdokonaluji svou diplomatickou větu:

"To musíte vědět Vy, kde máte dietní a hygienické mezery."

(Měla jsem možnost si naprosto racionálně (haha) promluvit s jednou maminkou, která mi tvrdila, že pokud si dítě nechce čistit zuby, tak ho prostě nutit nebude... Protože dítě samo ví, co je pro něj nejlepší.

Zeptala jsem se jí, jestli když si dítě nechce utírat zadek, tak ho taky nechá... - fakt jsem se zeptala

Tak mi řekla, že samozřejmě ne.

Na to jsem jí řekla, že bych měla radši pokaděný dítě ale s vyčištěnýma zubama.

Shodly jsme se, že se neshodneme.

Debata to byla delší - velmi plodná, doteď na ni vzpomínám :D)

Míň zábavné bylo psaní  mojí první Nežádoucí události.

To je takový roztomilý dokument, kam napíšete, co se stalo ještě před případnou žalobou nebo stížností rodičů.

Rodiče přišli se svým dítětem třikrát na pohotovost s otokem nebo bolestí. Třikrát byli vyšetřeni, ošetřeni a nakonec objednáni do ošetření v celkové anestezii, jelikož zkažených zubů tam bylo... Ehm. No byly zkažený skoro všechny.

Byli opakovaně poučeni o stavu zubů dítěte.

Dorazili po půl roce čekání na ošetření v celkové anestezii, kde jsme dítě uspali, poté po vyšetření donesla sálová sestra rodičům souhlas s vyndáním zkažených zubů. Opravovat už nebylo co. Už tam byly víceméně jen kořeny.

Rodiče odmítly podepsat souhlas se slovy, že si mysleli, že "opravíme dva zuby, přeci jejich dítě nebude bez zubů".*

Opravíme?

Opravíme radixy?

JAK?

Četli ty předchozí zprávy z pohotovosti?

Koukali se dítěti do pusy?

Pardon, ale na to nemusíte být zubař, abyste viděli, že ty zuby byly totálně shnilý.

S ledovým klidem jsem rodiče poučila o rizicích z neprovedení výkonu, vysvětlila situaci, zodpověděla všechny otázky, nechala je podepsat negativní reverz a dala pokyn anesteziologovi probudit dítě.

Takové fajnové dopoledne.

*(Na to jsem chtěla říct, že by jejich dítě nebylo bez zubů, tři zuby by tam zůstaly, ale! pracuji na svých social skills a mlčela jsem. Jak si myslíte, že se asi kouše na kořenech, které jsou srovnané s dásní? Já bych řekla, že asi velmi podobně blbě, jako když tam ty kořeny nejsou...)

Nemocnice je velmi... Velmi zábavné místo.

Můj balanc:

zatím stále žádný závěs a šití jazyka (uf!)

šití jiných částí obličeje je na denní pořádku

žádný kafe

dvě buchty v bistru

hodně dětských zubů v koši

apple hodinky podle kterých už jsem ohluchla