Po dlouhý době se mi o tobě zdálo.
Asi protože jsem měla včera pocit, že jsi běžel proti mně.
Byl to jen okamžik.
Jen pár vteřin, než jsme kolem sebe proběhli.
Můj mozek funguje zajímavým způsobem, protože ačkoliv jsem tomu za bdělého stavu nevěnovala větší pozornost, tak se mi o tobě v noci zdálo.
Po týdnech. Měsících. Kdy jsi konečně přestal parazitovat moje sny.
Jsi zpět.
Objevuješ se ve chvílích, kdy tě v hlavě vůbec nechci a nepotřebuju.
Paralyzovaná pak přemítám o všem, co jsme si kdy řekli. Jak a proč to všechno skončilo. Jak a proč to všechno začalo.
Vidím tvoji bradu a říkám si "typická třetí třída", jako jsem si říkala milionkrát. Vidím tvoje oči. Vidím, jak se na mě díváš.
Cítím tvůj pohled.
Slyším tvůj hlas.
Vnímám tvoji vůni.
Všechno pro tebe tak typický, že bych to poznala kdykoliv a kdekoliv.
Ale už nechci.
Chci ti napsat. Jen se zeptat, jak se máš. Chci vědět, že se máš skvěle. Chci vědět, že už jsi dávno za tímhle vším.
Chci tak strašně moc vědět tolik věcí. Chci se ti znova podívat do očí a nic neříkat, jen tě poslouchat.
Chci ti říct, jak nesmírně důležitý člověk jsi pro mě byl.
Chci ti říct, že všechno nakonec skončilo úplně jinak, než jsme si oba mysleli.
Nemůžu.
Ne.
Chci dneska zavřít oči a nemyslet na nic z toho.
Chci v noci spát. Klidně. Beze snů. Bez tebe v mojí hlavě.
Chci ti říct...
Už nic.
Snad jen: doufám, že neparazituju tvoje sny.
Komentáře