Jsou dny, kdy přijdu domů a brečím. Brečím, protože nejsi. Se mnou.
Občas si obuju boty a běžím. Běžím rychle, rychleji... A běžím tak dlouho, dokud mě nebolí plíce, dokud mě nepálí nohy a dokud v puse necítím krev. Běžím za hranou. Běžím a bolí mě úplně všechno, ale pořád ta bolest není dost silná na to, aby mě přestalo bolet být bez tebe. Aby přebyla tu ztrátu. Aby přebyla bolest, kterou celý den cítím.
Běžím tak dlouho, jak dokážu, stejně nakonec propuknu v pláč. Lidi kolem na mě zírají, ale je mi všechno jedno. Chybíš mi.
Komentáře
Otevřela svůj archiv. Fotky z podzimu – listí, dlouhý kabát a atmosféra tajemství pod ním. Pamatuje si, jak plánovala další část, zimní pokračování, které mělo příběh uzavřít. Její sledující tehdy psali, že se těší na další díl. A ona si uvědomila, že ten příběh vlastně nezmizel. Jen na ni trpělivě čekal.
Jezinka si nalila čaj a začala procházet komentáře, které tam zůstaly i po dvou letech. Některé byly krátké, jiné dlouhé, ale skoro všechny měly společnou větu: „Doufám, že se jednou vrátíš.“ Najednou jí došlo, že to nebyla jen povinnost. Byl to její malý svět kreativity, kde mohla zkoušet nápady, vyprávět vizuální příběhy a sdílet je s lidmi, kteří je opravdu chtěli vidět.
Podívala se na fotoaparát, který ležel zaprášený na polici. Vzala ho do ruky a chvíli ho jen držela. Pak se usmála. Nemusela se vracet proto, že „musí“. Mohla se vrátit proto, že chce dokončit to, co začala. Ty série nebyly jen staré projekty – byly to otevřené kapitoly.
A tak Jezinka vytvořila nový příspěvek. Krátký, jednoduchý: „Po dvou letech jsem zpátky. A tentokrát ty příběhy dokončíme.“ Když klikla na publikovat, měla pocit, jako by zavřela staré dveře… a zároveň otevřela nové. Tentokrát už věděla, že některé cesty stojí za to znovu projít – jen aby člověk zjistil, kam vlastně vedou.